Teorie rentgenové difrakce

Vlna primárního záření na atomy v krystalu. Jádra atomů zůstanou vzhledem ke své velké hmotnosti v klidu, ale elektrony jsou rozkmitány se stejnou frekvencí jako má primární záření a stávají se zdrojem sekundárního záření, jehož vlnová délka je shodná s vlnovou délkou primárního záření. Tento typ rozptylu nazýváme koherentní (pružný) rozptyl. Dále dochází k interferenci (skládání) vlh vysílaných jednotlivými elektrony, které mohou byt vůči sobě fázově posunuty. Výsledkem celého tohoto procesu (difrakce) je soubor tzv. difraktovaných vln, které se šíří od krystalu pouze v určitých směrech. Prostorové rozložení difraktovaných vln vytváří difrakční obraz krystalu.

K vysvětlení difrakce RTG záření na krystalech byly vypracovány 2 teorie:

• kinematická - Laue
• dynamická -Darwin, Ewald

Kinematická teorie předpokládá, že:

1) krystal se skládá z ideálně nedokonalých mozaikových bloků o lineární velikosti menší než 1 mm;
2) záření difraktuje na krystalu pouze 1x;
3) dopadající záření není krystalem absorbováno.

Pak intenzita záření rozptýleného takovým krystalem je rovna součtu intenzit záření rozptýlených jednotlivými bloky. Některé přírodní i uměle připravené krystaly však mají velikost bloku větší než 1mm. V tomto případě již nelze zanedbat interakci dopadajícího záření s rozptýleným a proto nelze použít kinematickou teorii, nýbrž dynamickou. Většina krystalických látek, které budeme zkoumat, se však většinou blíží předpokladům kinematické teorie...